Příběhy a metodické příručky

Filozofická kniha pro děti i dospělé

Skeptik by řekl, že to je celé sentimentální a naivní vyprávění. Skeptici ať tuto knihu raději nečtou. Je to pohádka, a k pohádkám naivita patří. Život je krásnější, než jsme si mysleli, to je jedním z poslání knížky a nejspíš bude i pravdivé.

Tak jako v jiných knihách od Josteina Gaardera i v "Dívce s pomeranči" je na začátku všeho dopis. Patnáctiletý Georg, který žije se svojí matkou, otčímem a roční nevlastní sestřičkou, dostává dopis od svého zemřelého otce. Georgův otec zemřel před 11 lety a až teď vychází najevo, ze před smrtí napsal dopis pro svého syna a zařídil to tak, aby jej Georg dostal teprve, až bude dost velký na to, aby chápal věci, o nichž mu otec chtěl vyprávět.

V textu se střídají pasáže psané kurzívou – to jsou řádky otcova dopisu – s pasážemi psanými obyčejným písmem – to jsou Georgovy vzpomínky a úvahy, vyvolané při čtení. Vzniká tak zvláštní dialog mezi otcem a synem přes propast času a smrti. Zvláštním pojítkem mezi otcem a synem se jeví Hubbleův vesmírný teleskop, o němž Georg krátce před nalezením dopisu psal seminární práci, aniž by tušil, čím to je, že toto téma ho tak přitahuje. Hubbleův teleskop byl vynesen na oběžnou dráhu Země krátce před smrtí Georgova otce Jana Olava, a ten se o něm ve svém dopise zmiňuje několikrát. Jan Olav vypráví o jedné noci před jedenácti lety, o poslední noci, kterou strávil doma, než odjel do nemocnice. O noci, kdy Jan Olav nemohl spát. Tu noc se probudil i čtyřletý Georg a přišel k otci do osvětleného pokoje. Táta ho tehdy neodnesl zpátky do postýlky, neukonejšil ho k spánku, ale naopak, teple ho oblékl a vyšel si s ním na verandu. A tam spolu seděli ve tmě, pozorovali hvězdy, a otec vyprávěl synkovi o vesmíru. Aniž to chtěl, nakonec se otec rozplakal. Tu noc se se synkem loučil. Georg si na tuto noc pamatoval („má jediná skutečná vzpomínka na tátu“), ale to, že tehdy poprvé slyšel o Hubblově teleskopu od táty, se dozvěděl až z jeho dopisu.

Dopis dává Georgovi možnost přiblížit se svému otci, člověku, jehož mu nebylo dopřáno poznat a kterého si pamatuje jen z fotek a videozáznamů. Dopis mu umožňuje pochopit, jaký doopravdy byl – nenapravitelný snílek a romantik, člověk, který vnímal život na tomto světě jako obrovskou pohádku „v níž všichni musíme hrát podle pravidel, i když jim nemusíme nutně rozumět“.

A proč se kniha jmenuje „Dívka s pomeranči“? To prozradí dopis Jana Olava. Přečtěte si jej spolu s Georgem a dozvíte se, kdo je tajemná dívka, kterou Jan Olav spatřil jako devatenáctiletý jednou v tramvaji a na kterou od té chvíle nemohl zapomenout. Dívka, která se záhadně objevuje a zase mizí a kterou Jan Olav všude hledá.