Příběhy a metodické příručky

Filozofická kniha pro děti

Úvaha nad životem a naší existencí v něm, příběh plný fantazie, dobrodružství a napětí, ale i poučení a údivu nad světem. Vyprávění je vystavěno jako text v textu. Rámcový příběh tvoří cesta dvanáctiletého Hanse Thomase a jeho otce autem z Norska do Athén, kde se oba chtějí pokusit najít Hans Thomasovu maminku, která před lety opustila rodinu. Pří zastávce ve Švýcarsku Hans Thomas dostane za tajemných okolností darem kolibří knížku, ale musí slíbit, že o ní nikomu neřekne a během další cesty si v ní pomocí lupy tajně čte.
Děj kolibří knížky se odvíjí také jako příběh v příběhu: pekař Ludvík v ní vypráví to, co mu řekl jeho mistr Albert Klages, který zase vkládá do své části příběh námořníka Hanse, který ve svém příběhu potkává Frodeho a jemuž Frode vypráví své osudy.

Co vypráví Frode
Frode je námořník, jehož loď ztroskotá a on jediný se zachrání a ocitne se na neznámém ostrově. Ostrov je zvláštní, jako podivný „labyrint naruby, kde cesty nikdy neskončí u zdi“ a Frode se na něm dočista ztratí. Už nikdy nenajde cestu k moři a nikdy nepotká dalšího člověka. Jediná věc, kterou se mu podaří zachránit z lodi, je balíček karet a, aby se zabavil, si Frode často vykládá pasiáns. S postupem času se ale cítí tak strašně osamělý a tak zoufale si přeje mít nějakou společnost, že si začne představovat každou jednotlivou kartu jako žijící bytost a dlouhé hodiny s nimi rozmlouvá. Až jednoho dne se stane něco zvláštního, Frodeho představy se materializují, dvaapadesát postav, jedna po druhé. A Frode už není sám. Ale není si jistý, jestli se nezbláznil, jestli skutečně jeho představy prošly tu neuvěřitelnou cestu z jeho mysli do skutečnosti nebo naopak on sám se nevydal na opačnou stranu do světa snů, jestli to všechno neprožívá jen ve své fantazii.
Dvaapadesát let po Frodem se na stejný ostrov ocitne po ztroskotání jiné lodi jiný námořník – Hans – a teprve pak si Frode může ověřit, jak to s jeho představami je. Nejdřív má strach, jestli si Hanse náhodou také nevymyslel, proto sahá na jeho šaty, cuchá mu vlasy, pozorně si ho prohlíží, vyptává se ho, co se dělo ve světě, zatímco on žil na ostrově – chce se přesvědčit, že Hans je skutečný. A protože Hans vidí oživlé karty taky, je zřejmě pravdou, že Frodeho představy nabyly fyzická těla a vyskočily z jeho mysli. Karty žijí v blažené nevědomosti o tom, jak se na ostrov objevily a ani je nenapadne se o to zajímat, dokud se jednoho dne neobjeví další karta, poslední k sadě – Žolík – a nezačne klást všem záludné otázky, které v konečném důsledku vedou k odhalení pravdy.

Všechna čtyři vyprávění z kolibří knížky jsou vedena v první osobě, stejně jako to z rámcového příběhu, kde vypravěčem je Hans Thomas. Kapitoly z kolibří knížky se střídají s kapitolami z rámcového příběhu a děj kolibří knížky zpočátku nenápadně, ale postupně čím dál zřetelněji sleduje a odráží jako zrcadlo „reálnou“ cestu Hanse Thomase Evropou, až se nakonec oba děje vzájemně propletou a Hans Thomas zjistí, že je sám součástí vyprávění o ostrově, které čte.
Hans Thomas a jeho otec pocházejí z města Arendal a tam také začíná jejich cesta. Trojstěžník Maria, na němž se plaví námořník Hans z kolibří knížky je také z Arendalu.
Když jsou Hans Thomas a jeho otec v Itálii, během jedné ze zastávek zaslechnou zpívat slavíka tak dlouho a tak nádherně, že se Hans Thomas skoro rozbrečí. V následující kapitole námořník Hans po ztroskotání lodi zkoumá ostrov, na který se ocitl a z koruny jedné palmy slyší také zpívat ptáka – tak krásně, že „v životě tak krásný ptačí zpěv neslyšel“.
Hans Thomas projíždí tunelem přes Alpy a cesta ho přivádí do úrodné Pádské nížiny s tak bujnou vegetací, že by „chudák nějaký malíř musel vypotřebovat celou paletu barev najednou, kdyby se ji pokusil namalovat podle skutečnosti“. Ztroskotanec Hans 150 let předtím v čase a v docela jiném příběhu prochází na ostrově také tunelem pod skálou a ocitá se v krajině „tak oslnivě nádherné“, že mu do očí vstoupí slzy.
V Benátkách si Hans Thomas spolu s otcem prohlíží muránské sklo a v další kapitole ztroskotanec Hans na ostrově objeví sklářskou huť…

Toto zrcadlení neprobíhá jen v dějové rovině, ale i na úrovni jazyka. Hans Thomas během celé cesty čte názvy měst na tabulích u silnice pozpátku, na ostrově zase dialog námořníka Hanse s Károvým klukem začíná větami vyslovenými pozpátku a pokračuje palindromy.

Tajemstvi karet2.jpgKdyž v Řecku Hans Thomas navštíví Delfské orákulum, jeho otec mu vypráví o věštkyni Pýthii a sám si zkusí zahrát na věštce. V kapitolách o ostrově, které následují, na Žolíkově slavnosti zazní také věštba, z níž vyplyne, že celá cesta Hanse Thomase a jeho otce napříč Evropou je naplněním dávného proroctví, které zaznělo v příběhu z knížky před sto padesáti lety. Tím se smývají hranice mezi „reálným“ dějem, jímž je cesta Hanse Thomase do Athén a dějem „smyšleným“ o němž si Hans Thomas čte v kolibří knížce a začíná být nejasné dokonce i to, který z obou textů je hlavní a který podřízený. Nakonec Hans Thomas neudrží tajemství a řekne otci o kolibří knížce. Otec mu nevěří. Hans Thomas mu ji chce ukázat, ale když pro ni doběhne zjistí, že knížka zmizela, takže nakonec ani on sám si není jistý, jestli to všechno nebylo jen výplodem jeho fantazie.

Přes svou složitou strukturu – dvě dějové linie, patero vypravěčů, čtyři příběhy v příběhu – je text velmi dobře organizovaný a striktně podřízený autorskému záměru. Ať vypráví Hans Thomas, pekař Ludvík, Albert Klages, námořník Hans nebo Frode a ať se pohybujeme v „reálné“ nebo fantaskní rovině vyprávění, nikdy nepřestáváme cítit přítomnost autora a „slyšet“ jeho hlas neboli vnímat to, co se nám snaží knihou sdělit. „Vesmír“ Gaarderova vyprávění se tak podobá skutečnému vesmíru, jak o něm mluví autor slovy otce Hanse Thomase: „Já nevěřím, že svět je náhoda, Hansi Thomasi. Myslím, že vesmír vznikl s určitým úmyslem. Vsadím se, že za všemi těmi myriádami hvězd a galaxií je jistý záměr.“ Ať se nám zdá složitý a nepřehledný, je vytvořený s určitým záměrem a uspořádaný podle systému, který mu (možná) vtiskl někdo zvenčí. Gaarder staví otázku o stvoření světa a o možnosti nekonečného tvoření dalších světů z myšlenek a představ. Tak jako samotný Gaarder obydlel svět své knihy a Frode obydlel ostrov, tak i my všichni neustále tvoříme své vlastní vnitřní světy ve svých představách. A možná i my lidé jsme vznikli jako představy v něčí mysli. Podle Bible Bohu stačila k aktu stvoření jeho pouhá myšlenka nebo představa, stačilo mu jenom říct „Budiž!“ a co si přál, bylo. Svět na Frodeho ostrově opakuje tento scénář. Ostrov sám nese znaky blaženého místa: má bujnou vegetaci, hojnost sladkých vod, vlahé klima, úrodnou půdu, mírumilovná zvířata a žádné predátory… Námořník Hans ho nazývá „požehnanou zahradou“ a ve svém vyprávění říká, že když si po ztroskotání prohlížel ostrov a toulal se jeho krajinou, všude cítil silnou vůni medu. Med konotačně také odkazuje k sladkosti, blaženství, Ráji. V jednom odstavci je ostrov přímo nazván „rajskou zahradou“ a žolík je přirovnán k hadovi pokušiteli. „Každá z těch dvaapadesáti karet je jiná,“ říká Frode. „Ale jedno mají společné. Nikdo z nich se nikdy nezeptal, kdo jsou a jak se tu octli. Žijí si tady zcela v souladu s přírodou kolem sebe. Prostě v té rajské zahradě jsou, stejně samozřejmě a bezstarostně jako zvířátka… Pak se objevil Žolík. Vklouzl do vesnice jako jedovatý had.“ Karty žijí ve stavu dětské nevinnosti, „jako zvířátka“, dokud se jednoho dne neobjeví Žolík a nesvede je „ovocem poznání“, čímž ony ztratí nevinnost a také ztratí Ráj. Poté, co poznají, že jsou výtvory Frodeho fantazie, jejich ostrov neboli rajská zahrada zmizí.

Myšlenka o stvoření světa, kterou nadhazuje Jostein Gaarder, o prvotním záměru a zásahu zvenčí samozřejmě vede k otázce „a kde je ten, kdo si vymyslel nás lidi a proč ho nikdo nikdy neviděl, ani ti z nás, kdo jsou „žolíky“ a umějí „prohlédnout šalbu a klam“? Odpověď vychází z úst otce Hanse Thomase: náš Stvořitel před námi možná utekl, protože se zděsil toho, co stvořil.
Pro Josteina Gaardera ale není tak podstatné odpovědět, jako spíš to, aby se někdo vůbec ptal „Kdo jsem? Odkud jsem se tady vzal? Proč žiju?“ A toho, kdo je schopný položit si tyto zásadní otázky a hledat na ně odpověď Gaarder přirovnává k žolíku v balíčku karet. Žolík nepatří k žádné z barev a nemá pevně určenou hodnotu, nezapadá do systému, je jiný, je outsider. A stejně tak i mezi lidmi ti, kdo jsou schopní myslet samostatně, ubírat se vlastními cestami, nepodléhat uniformitě a konformismu a klást si otázky odhalující iluzi a klam nezapadají mezi většinu, jsou odstrkováni na okraj a ocejchováváni jako blázni a hlupáci. „Žolík je blázen, který je jiný než všichni ostatní. Nepatří mezi piky, ani mezi kára, mezi srdce, ani mezi kříže. Není ani osma, ani devítka, ani král, ani kluk. Stojí mimo systém, jehož jsou ostatní součástí. Přidali ho do stejného balíčku k ostatním kartám, ale necítí se mezi nimi dobře. Proto je také možné ho oddělit, aniž ho někdo bude postrádat.“ Téma žolíka je klíčové pro celou knihu. Otec Hanse Thomase se považuje sám za žolíka a sbírá karty s žolíkem (jako ostatně i samotný Jostein Gaarder). Na ostrově z kolibří knížky Žolík jako jediná z karet poskládá hádanku jejich života. Ve vloženém vyprávění o Sokratovi je jasné, že starořecký filosof byl také žolíkem. Přirozenými žolíky jsou podle Gaardera i všechny děti. My všichni se rodíme jako žolíci, ale jak postupně dospíváme, ztrácíme svou dětskou schopnost žasnout nad zázraky světa a objevovat ho stále znovu a necháváme se pohltit stereotypem.
Kniha Tajemství karet osloví především ty z čtenářů, kdo jsou sami „žolíky“ a dodá jim odvahy, aby pokračovali dál v své osamělé cestě. A ty ostatní snad aspoň poučí, aby dopřávali sluchu žolíkům, protože ti „blázni“ umějí vidět to, co jiní nevidí.