Příběhy a metodické příručky

Filozofická kniha pro děti

Kniha nabízí interpretaci příběhu coby snového zážitku, který se odehrává v noci za úplňku. Štěpánova záhadná procházka zasněženou krajinou v pyžamu a seznámení se skřítkem Umpinem, který chlapce z mrazivé noci dokáže přenést do atmosféry vrcholícího léta, připomíná jiná z pohádkových setkání, vedoucích k nezávazné dobrodružné hře či iniciačnímu prozření. Štěpán, ztracený v mrazivé krajině a následující svého pohádkového průvodce, vyvolá vzpomínku na Lucinku z Lewisových Letopisů Narnie, další chlapcovy příhody, jež se řetězí v pohádkovou burlesku, však odkazují spíše k inspiraci Alenkou Lewise Carrola. Ostatně jméno britského krále nonsensové literatury se v polatinštělé podobě Carolus, jež byla mezistupněm v tvorbě jeho pseudonymu, vyskytuje v textu Gaarderovy prózy u postavy korunního prince. S poetikou Lewise Carrolla sbližují Gaarderovu pohádku i některé dialogy, založené na jazykových hříčkách či doslovném výkladu obrazných vyjádření.

Příběh se rozvíjí s využitím tradičních pohádkových postupů a rekvizit a pohádkový svět je přitom úzce propojen s reálným prostředím, v němž dětský hrdina žije: Štěpán se skřítkem Umpinem se pohybují v krajině chlapcova domova, královna a princezna Aurora ze Žabího zámku jsou projekcí Štěpánovy tety a sestřenice. Motiv hostiny, která se v tísnivé atmosféře řídí pro přizvaného hosta neznámými konvencemi, je v dětské literatuře častý, Gaarder jej však buduje nejenom s metaforickým přesahem, ale i s porozuměním pro mentalitu malého dítěte. Zlá královna uvádí Štěpána do rozpaků svými obnaženými ňadry, symbol mateřství se tak mění v emblém chladné krutosti a intuitivně budí v chlapci nedůvěru a strach. Je to královna, kdo nastavuje pravidla a udílí tresty. Představa hrozby trestem je přitom děsivější než potrestání samo, neboť to již přináší možnost obrany. Tento mechanismus dětského myšlení je i základem pro hlubší významovou vrstvu textu. Zároveň zde můžeme shledat zárodky témat, motivů a kompozičních postupů, které Gaarder později uplatnil ve svých dalších textech.

Štěpánova noční výprava a všechny absurdní události, které hoch prožívá, totiž souvisejí s chlapcovým potlačovaným traumatem z nečekané smrti milovaného dědečka. V této linii textu Gaarder nezapře pedagoga. Při výstavbě paralely mezi králem, jemuž mloci z rozkazu královny, manipulované zlovolným maršálkem, odcizili srdce, a dědečkem, který náhle zemřel na zástavu srdce, si vypomáhá explikativními komentáři Štěpána v roli přímého vypravěče. Srdce jako symbol života, zakleté do podoby nafukující se a splaskávající žáby, umožňuje Gaarderovi zabrousit i k otázkám počátku lidského životního cyklu.

Ve snovém dobrodružství se Štěpánovi podaří získat královo srdce zpět a vrátit králi život. Starý král se tak stává dalším Štěpánovým zasvětitelem, tentokrát však nikoli do fantazijního pohádkového universa, ale do základních existenciálních problémů. Předává chlapci tajemství času, který „léčí rány a zároveň tvoří nové“, a pomáhá mu překonat bolest z dědečkova úmrtí. Závěrečný obraz dědečka, trvale sídlícího v srdci a v očích milovaného vnuka, je prostý a srozumitelný.

Tajemstvím života a smrti se Gaarder zabýval i ve svých pozdějších prózách pro děti a mládež, kde se soustřeďoval především na obtížné momenty smíření se s vlastní smrtelností (Jako v zrcadle, jen v hádance), či objev hodnoty života na pozadí jeho konečnosti (Dívka s pomeranči). Žabí zámek se obrací k recipientům mladšího školního věku a prozaik se zde nepokouší předložit dítěti nějaký ucelený filozofický koncept lidské existence. Vychází více z pocitové roviny a dobrodružné peripetie pohádkového děje mu slouží k tlumočení rozporuplných dětských nálad, tajných strachů, nepřiznaných myšlenek. Hlavní přínos textu z tohoto pohledu spočívá ve vytvoření identifikačního prostoru, kde se mohou děti osmělit a klást vlastní, dosud nezodpovězené otázky. Před malými čtenáři se tak otevírá široké pole pro diskusi na citlivé téma.
 

Ukázka z knihy:

„Jak moc ti chutnalo?“ zeptal se, když jsme každý snědli čtyři nebo pět palačinek.
„Moc,“ odpověděl jsem.
Ale s odpovědí nebyl spokojen.
„Tak se mi zdá, že jsi přeslechl, na co jsem se ptal,“ poznamenal. „Jak moc, ptal jsem se. Když se tě někdo zeptá, jak moc je ti let, taky nestačí odpovědět, že moc.“
Jenže já nevěděl, jak vyjádřit, jak moc mi palačinky chutnaly.
„Pět a půl,“ pokusil jsem se.
Umpin sklízel ze stolu.
„Tak to nepůjde,“ řekl vzdorovitě. „Nedávno jsem tu měl na návštěvě jiného takového prince a ten mi řekl, že vařím líp než tisíc kuchařů.“
Dostal jsem nápad.
„Já samozřejmě myslel líp než pět a půl tisíce kuchařů.“
Umpiin se roztančil kolem stolu, pak na něj vyskočil a vtiskl mi letmý polibek na tvář.
„Teď můžeme jít chytat pulce,“ řekl. Popadl z police prázdnou sklenici od zavařeniny.